Telegrafie drátová i bezdrátová - předchůdce rozhlasu

       Rozhlas a jeho rozvoj, který nastal ve dvacátých letech dvacátého století nespadl z nebe, nýbrž k němu došlo dlouhým vývojem. Jak se technika dostávala od elektrických jevů při tření jantarové nebo skleněné tyče jsme si mohli přečíst na předchozí stránce. Snaha lidí po dálkovém spojení následovala hned po objevech elektřiny, vodičů elektřiny, prvních žárovek, elektromagnetického pole - a následných vynálezech komunikace prostřednictvím drátového vedení - telegrafu a telefonu.

Morseův telegrafní přístroj  ( foto exponátu z Technického muzea Brno)

Po vynálezu telegrafu (1837 angl.patent Charlesi Wheatstoneovi a Williamu Cookeovi, 1840 v USA Samueli Morsemu )  začala doba drátových vedení a kabelů. První dálková linka mezi Washingtonem a Baltimore v USA  (1844) urychlila zpravodajství a prakticky zrychlila tep společnosti, zejména, když další telegrafické linky následovaly. Evropa zůstávala poněkud pozadu, ale první podmořský kabel mezi francouzským Calais a anglickým Doverem byl položen v roce 1851. Následoval bouřlivý rozvoj drátařiny, až v roce 1855 byla telegrafní linkou propojena Evropa z Anglie až po Černé moře. Transatlantický kabel byl pokládán dvakrát. Nejprve v roce 1858, kdy 16.srpna britská královna Viktorie zaslala depeši americkému prezidentu Buchananovi: "Sláva pánubohu na výsostech, mír zemi a dobrou vůli lidem" . Tento podmořský kabel pak za několik týdnů selhal a byl nahrazen novým v roce 1866. Rozvoj drátové telegrafie, kterou využívaly státní i soukromé společnosti, obchod, tisk, armáda, železnice, pošty, pokračoval. Celý svět se zrychlil. Vývoj se přesto nezastavil a chytré hlavy bádaly dále...

Motto:

Století dvacáté na svém počátku vykazuje tolik zajímavostí, o nichž každý denně čítá v novinách stručné zprávy, že není ani možno se domnívati, že by nikoho nezajímaly...

Přednášky prof. Dr.Jaroslava Jeništy r.1908

      Pomocí vybraných statí z knihy vydané v roce 1908, seznámíme se s technickými znalostmi oné doby. "Matice lidu" vydávala beletristické knížky, které měly dvě části. V první části bylo možno číst nějaké literární dílko a v části druhé (podle svého hesla "Osvětou k svobodě") publikovala  Matice vzdělávací texty. Knihy vydávalo nakladatelství Františka Šimáčka v Praze. Budiž mu dík za to, co dělal pro vzdělanost národa, i za to, že dnes můžeme pohlédnout do tehdejší doby, vidět stav techniky té doby a učinit si úsudek, jaký skok prodělala věda a technika až k dnešku. A tak čtěme .... :

Přibližné, zkrácené, citace jsou psány takto kurzívou :  

Hydrotelegrafie .Již roku 1842 provedl Morse první pokus telegrafování bez drátu. Původně chtěl spojit dvě místa podmořským kabelem, ale to se nepovedlo, kabel mořské proudy přetrhly, tak neváhal a snažil se využít jako vodič mořskou vodu. Pokus se šťastně podařil, byť jen na krátkou vzdálenost asi 80 stop (24m). Bylo tím jasně prokázáno, že i bez drátu lze na dálku telegrafovat - pomocí vody. Tuto telegrafii zoveme "hydrotelgrafií" ( z řeckého hydór=voda, téle=daleko, grafó=píši). Podobné pokusy byly konány v roce 1894 v Německu na jezeře Wannském u Postupimě. Do vody byly spuštěny kovové desky primární, o ploše 15 m2, do nich vpuštěn proud o intenzitě 3 Ampére, přerušovaný 150x za vteřinu. Další desky sekundární o ploše 4 m2 byly umístěny na člunech. na jednom z člunů byl umístěn telefon. Dokud na vysílací stanici nebyl dáván žádný signál, v telefonu to monotónně šumělo. Jakmile se počalo telegrafovati, t.j. přerušoval se proud na delší nebo kratší dobu, byly zaznamenány v telefonu odpovídající pauzy, z nichž byla sestavena celá abeceda. Poznámka ekologů: co na to asi rybky?

Telegrafie jiskrová neboli bezdrátová. V našich krajinách dosud nemáme (1908) stanice pro tuto telegrafii a proto podstata její pro širší vrstvy je dosud málo známa.Zájem o ni jistě značně stoupne letošní jubilejní výstavou pražskou, kde je zařízeno telegrafování mezi Prahou a Karlovými Vary.... Myšlenka přenášeti signály elektrické do dálky bez přívodních drátů není nikterak nová. Podle pokusu výše, pokoušel se o ni Morse ve své hydrotelegrafii.

Mluvíme-li o bezdrátové telegrafii, máme na mysli jen telegrafii pomocí elektromagnetických vln, která úplně spočívá na četných pracích vynikajícího německého fysika Jindřicha Hertze o elektrických vlnách, jichž s velkým důmyslem použil r.1896 italský inženýr Marconi pro praktické upotřebení.... Dále je uváděn princip a vlastnosti elektromagnetických vln, princip kmitání (oscilací) výboje při vybíjení nabitého kondenzátoru (Helmholtz), je popsána možnost dosažení oscilací pomocí Ruhmkorffova indukčního přístroje, kde kmitočet je udáván asi na 33000 za vteřinu. Délka vlny je v tomto případě 9 km. Hertzovi se podařilo zkrátit tuto ohromnou délku na pouhých několik metrů, i jen decimetrů, pomocí oscilačního zařízení... Pro vytvoření vln použil oscillujícího výboje induktoru Ruhmkorffova, jehož sekundární cívku připojil ke dvěma, asi 40 cm dlouhým měděným drátům. Mezi konci těchto drátů přeskakovaly jiskry, na druhých pak koncích, od sebe idvrácených byly připevněny duté mosazné koule, na jejichž velikosti závisela délka vzniklé vlny. Ukázalo se totiž, že vlny jsou tím kratší, čím větší je kapacita celého systému, t.j. čím větší jsou ony koule a čím větší je samoindukce. Přístroj pro vytvoření elektrických vln nazýváme oscillátorem, radiátorem nebo vibrátorem. Stále jsme však jen na půli cesty. Máme krátké vlny elektrické, ale jak je můžeme pozorovati? Máme-li obyčejnou hudební ladičku, rozezvučíme-li ji, uvede se od ní do kmitání i jiná blízká ladička, naladěná na stejný tón.  Zjev tento sluje rezonance a na něm založil Hertz pozorování elektrických vln. Zahnul kus měděného drátu, na konci opatřeného kovovými kuličkami, do kruhu tak, že kuličky byly velmi blízko u sebe. Rozměry kruhu se daly měnit a měnily se vždy tak dlouho, až současně s proudem jisker na oscillátoru, objevily se jiskřičky na rezonátoru, jak byl tento přístroj nazván. Pak byly vibrátor a rezonátor souhlasně naladěny a jiskřičky přeskakující dokazovaly existenci vln, z vibrátoru vycházejících. ..Jiskřičky rezonátoru však byly velmi slabé, často viditelné jen pod mikroskopem. Prakticky byl tento indikátor nevyužitelný, ale to už bylo objeveno, že některé kovy mění odpor účinkem elektrických vln a místo rezonátorů se začaly používat přístroje nové, zvané detektory (radiokonduktory, receptory)... Roku 1890 poznal francouzský badatel Branly, že se u kovového prášku značně mění odpor, jejž klade elektrickému proudu, když dopadnou na něj elektrické vlny a na tomto faktu založil velmi citlivý detektor elektrických vln, jež se nazývá koherer. Kohererem byl získán velmi vhodný přístroj k po¨zorování elektrických vln. Byl mnohokrát vylepšován, n.př. Marconim, který zjemnil piliny a mísil je v poměru 5% stříbrných a 95% niklových, zatavil je do vyčerpané skleněné trubice a použil jako elektrody stříbrné válečky. Přesto nastla ve vývoji jakási pauza, kterou přerušil až v r.1895 ruský profesor vojenské akademie v Kronštatu, Popov. Sestrojil přijímací zařízení pro záznam atmosférických výbojů. Důležitým objevem byla jeho přijímací anténa - svislý drát v serii s primární cívkou, jež byla uzemněna. Pokoušel se vytvořit i vysílací stanici s Hertzovým oscilátorem, avšak spojení bylo jen na 5 km. Možnou chybou bylo, že stejnou svislou anténu, jako na straně přijímací nepoužil i u vysílače. Tento důležitý krok učinil až Ital Vilém Marconi, jenž antenu, coby součást telegrafního zařízení, jako svůj  první patent ohlásil v r.1896. Tento muž pak vymyslel spoustu dalších vynálezů a stal se významným producentem radiotechnických zařízení. Do roku 1908 stihl ještě svůj magnetický detektor, kolem roku 1900 pojal myšlenku bezdrátového spojení přes oceán, spojil se s Angličanem Flemmingem a konal pokusy (1901) o spojení mezi stanicí v Poldhu ( hr.Cornwall) a St.John v New Foundlandu na vzdálenost 3400 km . Antenou byl drát dlouhý 135 m. Spojení se možná povedlo, ale nebylo uznáno, protože signály byl yzachyceny pouze sluchátkem. Po mnoha peripetiích se povedlo až spojení 29.12.1902 z Cap Breston u Nového Skotska v Kanadě do Poldhu v Anglii, 3800 km. Holdovací telegramy obdržel anglický a italský král. Mezitím byla zřízena stanice v Cap Codu v USA, odkud 16.ledna 1903 odeslal prezident Roosevelt telegram anglickému králi Edwardovi. 17.října 1903 byly Marconiho stanice v Clifdenu (Irsko) a na Glace Bay (N.Skotsko)předány veřejné službě transatlantické. Poplatek za 1 slovo u tiskových telegramů stál asi 34 hal., u jiných telegramů 68 hal. Bylo to sice polovic než za kabelogram, avšak kabelogramy šly pozemskou linkou až k adresátovi a toto propojení u bezdrátového telegrafu zatím chybělo.

Zařízení celých stanic se vyrábělo v několika systémech. K nejrozšířenějším patřil systém Marconiho ( Itálie, Anglie, část. Rakousko, Francie,Belgie), systém Telefunken ( Německo, část.Rakousko) , a sytém Fessenden a de Forest (USA) .Samozřejmostí také bylo okamžité vojenské využití vynálezu.V bojích Němců s Herery v Africe, ve válce rusko-japonské, při operacích Francouzů v Maroku. Skoro všechny státy budují zvláštní vojenská oddělní a oddíly pro tuto telegrafii. Byly vyvinuty stanice přenosné i převozné, schopné spojení na 25 - 200 km. A to už byl základ telegrafních stanic Rakouska-Uherska, pod vojenskou správou.

TELEGRAFIE v ČSR od r.1918

Po 1.světové válce byla radiotechnika záležitostí především vojenskou. Právě zrozená Československá republika však převzala po rakouské armádě pouze dvě zastaralé a málo výkonné telegrafní stanice v Moravské Ostravě a v Chebu. Také jakákoliv (tehdy strategická) radiotechnická výrobna v nové republice nebyla rakouskými úřady ponechána. Čsl. vláda i armáda si tuto izolaci od světa i od spojenců velmi citlivě uvědomila a podnikala kroky k nápravě. Už ke konci roku 1918 pracoval z Petřína radiotelegrafní jiskrový vysílač a dosáhl oboustranného spojení s Paříží. V roce 1920, kdy bylo patrno, že se velmi rozšíří radiotelegrafie pro civilní, obchodní účely, byla nevojenská radiotelegrafie převedena pod kompetenci Ministerstva pošt a telegrafů. V roce 1921 bylo započato s výstavbou telegrafních stanic a první dvě byly spuštěny v lednu 1922. 

Tab.1 - V - Telegrafní vysílací stanice v ČSR

Tyto stanice zabezpečovaly potřebný mezistátní radiotelegrafický provoz, rozhlasové vysílání zatím neexistovalo. 

Od února 1922 však probíhaly pokusy o vysílání telefonie (mluveného zvuku) mezi brněnskou a vinohradskou radiotelegrafní stanicí. Ty prokázaly schopnost přenosu zvuku a možnost zavedení rozhlasu.

Zdroje informací:       (2) Věda -dějiny v datech, Ochoa-Corey, Eminent 2000

                               (3) Nejznamenitější objevy, ing.Dr.Jeništa, Matice lidu, Fr.Šimáček Praha 1908

                               (4) Prvních 10 let čs.rozhlasu , uspořádala A.J.Patzaková, Radiojournal 1935 ( text: po 1.svět.válce)

 Foto v kartotéce:   viz (3)

NAVIGACE:    Ke stránce o historii rozhlasu v ČSR po roce 1922

                       Zpět na hlavní stránku