Jan Záhora

Rozhlasový vysílač Ústí nad Labem

Započal jsem psát historii mého bývalého pracoviště Správy radiokomunikací, Oblastní správy radiokomunikací Severní Čechy, AM Rozhlasový vysílač Ústí nad Labem.

Pracoval jsem zde od r. 1970 do r. 1992.

Aby byla informace komplexní, využiji nejprve jiných zdrojů, na něž naváži vlastními vzpomínkami.

 

Zdroj :  Z historie města Ústí n.L. – webové stránky města:

 http://www.usti-nl.cz/dejiny/1945-95/ul-8-87.htm

 

Autor: Věra Hladíková

V protileteckém krytu v Mariánské skále byla instalována malá vojenská vysílačka. Vysílala téměř po celou dobu války a její význam zvláště vzrostl po bombardování města 17. a 19. dubna 1945, kdy byl zničen městský rozhlas a telefonní ústředna na hlavní poště. Na vlnové délce 249,5 m, prostřednictvím rozhlasového přijímače se obyvatelé města a celého okresu dovídali o přeletech bombardovacích letadel, o začátku a konci poplachu a o jiných bezpečnostních opatřeních, důležitých pro chod života ve městě. 8. května 1945 v odpoledních hodinách předal tuto vysílačku německý vrchní starosta Franz Czermak delegaci revolučního národního výboru. Obsluhou vysílačky byl pověřen dvacetiletý student a radioamatér Josef Šrámek a pan Hons. Provizorní vysílač se stal hlavním zdrojem informací pro obyvatelstvo. 8. května 1945 ve 14 hodin odpoledne se ozvalo první české vysílání následujícího znění: "Občané českoslovenští. Události posledních dnů vás nesmí překvapit. Jsou výsledkem dlouholeté obětavé práce většiny českého národa, konečně nastává onen dlouho očekávaný okamžik, kdy český národ se stává opět svobodným. Občané, zachovejte klid a pořádek, zůstaňte na svých pracovních místech, chod veřejného života nesmí doznat poruchy, zásobování města musí zůstat zajištěno. Veškerou výkonnou moc ve městě přebírá československý revoluční národní výbor. Vyčkejte dalších pokynů. Budeme-li vás potřebovat, zavoláme vás, poslouchejte místní vysílač na vlně 260 m. Československý národní výbor." V německé řeči byla potom informována většina obyvatelstva města o vývoji situace v posledních hodinách.

Hlasatelé v dalších relacích požádali české obyvatelstvo o zapůjčení gramofonových desek s českou hudbou a písničkami. Okamžitě po odvysílání této výzvy přicházeli Češi, hlavně z předměstských čtvrtí a přinášeli české nahrávky. A tak kromě hlášení dvojjazyčných směrnic a nařízení se z éteru linula česká hudba. Začátek a konec relace ohlašoval tikot budíku a v prvních dnech se vysílalo téměř nepřetržitě, bez pevného stanovení času vysílání. Aby vysílání bylo pohotovější, byl natažen z budovy syndikátu (sídla Revolučního národního výboru) do Mariánské skály kabel. První redaktoři, Josef Šrámek a Hons, u vysílačky i spali. Protože v následujících porevolučních měsících nefungovaly poštovní úřady a vyhlášky a nařízení okresní správní komise se nedostávaly včas na místní národní výbory nebo komise, byl nařízen pro předsedy na obcích povinný odposlech vysílání pokynů a zpráv Okresní správní komise v Ústí nad Labem na vlnách 206 m (1190 kiloherzů). Vysílač Ústí nad Labem se stal zdrojem informací pro celý okres.

Z Mariánské skály byla vysílací stanice přenesena do budovy bývalého ONV na dnešní Mírové náměstí (dnes sídlo spořitelny). Pro veřejnost vysílal od června vždy v 8.30, 12.30, 19.30 a ve 20 hodin zprávy z okresní správní komise a místního národního výboru, policejní a četnická hlášení, informace z kulturních organizací, z velkých a větších průmyslových podniků a jiných veřejných institucí. Část zpráv, které se týkaly německého obyvatelstva, se vysílala v německém jazyce. V srpnu roku 1945 byl vypracován první plán pro výstavbu krajského rozhlasu a vytvořen komitét pro zřízení severočeského vysílače. Program se rozrůstal, místnosti v podkroví budovy ONV nestačily a město začalo pomýšlet na novou budovu, do které by byla vysílací stanice i se studiem a kancelářemi přenesena. Vhodným objektem, jak svým položením, tak interiérem se stala reprezentativní Wolfrumova vila. 24. prosince 1945 ústecký rozhlas poprvé vysílal z nových studií. V této vile, v ulici Na schodech č. 10, se nachází rozhlas do dnešních dnů. Od 15. prosince 1945 začal vycházet pravidelně dvakrát měsíčně i program již Severočeského vysílače Ústí nad Labem v Ústeckém věstníku ONV Ústí nad Labem. Kromě pravidelných relací, které začínaly v 7 hodin ráno přenosem zpráv z Prahy, vysílal osm hodin denně zábavné a vzdělávací pořady. Od 1. února 1946 přejímal od 8 hodin zprávy pro školy z pražského vysílání a poslední relace, většinou pestrý pořad hudby a slova, byla vysílána po 20 hodině.

Tato vysílání byla určena již jen pro české posluchače, protože byla vysílána v české řeči, a protože podle zákona o konfiskaci movitého i nemovitého majetku, byly Němcům všechny radiopřijímače a elektrotechnické přístroje zabaveny. Vráceny byly pouze německým antifašistům, pokud se prokázali konečnou bílou antifašistickou legitimací a později těm neodsunutým Němcům v rámci dekonfiskačního řízení, t. j. požádali-li o to, a to jen v případě, že národní výbor ještě nějaké radiopřijímače měl. Místní národní výbory totiž zabavené přístroje přidělovaly přednostně československým občanům, kteří se vrátili z koncentračních táborů a věznic, příslušníkům čs. zahraničních jednotek nebo partyzánských skupin a občanům, jimž byl rozhlasový přijímač zničen válečnými událostmi nebo zabaven německými okupanty. Takový byl předpis. Ve skutečnosti bylo množství zabavených radiopřijímačů rozkradeno samotným úřednictvem nebo zničeno špatným skladováním. V průběhu roku začal ústecký rozhlas vysílat ve třech hlavních časových blocích ve všední dny, v neděli a o svátcích ve dvou celcích, poledním a večerním, který končil ve 22 hodin. Podle ankety "Jak nás posloucháte" byl Severočeský rozhlas v Ústí nad Labem poslouchán nejen na Ústecku, ale i v děčínském, teplickém a duchcovském okrese. Mezi nejoblíbenější pořady patřila ranní informační služba posluchačům, spojená s upozorňováním na význačné historické události příslušného dne. Každé pondělí od 12 hodin byl vysílán pořad Týden v zrcadle věků, který se slovem i hudbou věnoval událostem, na které bylo třeba v tom kterém týdnu upozornit.

Po dlouhých jednáních úřadů a všech zainteresovaných složek byl 1. března 1947 Severočeský vysílač převzat Československým rozhlasem. Místo původního devítihodinového vysílání denně začal Čsl. rozhlas ústecké vysílání vysílat pouze hodinu denně. Tak vlastně legalizací a uznáním vlády a potvrzením skutečnosti, že severní Čechy svůj krajský vysílač potřebují, byli posluchači zklamáni a ochuzeni o své oblíbené pořady.

Tolik dějiny města Ústí nad Labem.


 

Historie rozhlasového vysílání na Středních vlnách v Ústí nad Labem začíná tedy těsně po válce, kdy první vysílač v pásmu 1190kHz byl umístěn v podzemí Mariánské skály, poté přesunut do Wolfrumovy vily v ul. Na schodech čp. 10. Jedním z prvních vysílacích techniků byl Jaroslav Nedvěd, zaměstnanec Spojů a z dostupných pramenů zde působili zaměstnanci Rozhlasu Herbert Grünhut a pan Pšenička. 

                                                      *                                     *                                        *

 

Z archivu a dokumentace vysílače

Autor: Stanislav Zych:

 

V  roce 1952-53 začíná výstavba nového vysílacího střediska nazvaného VS15 v lokalitě Hostovice, cca 5 km nad Ústím n/L. Lokalita vytipována na planině pod kopcem Kuklík, nadmořské výšky 340m, kde byly louky a v prvé fázi zde došlo k vyvlastnění. Majiteli byli obyvatelé Hostovic a Trmic.

Objekt o rozloze cca 5 ha byl především oplocen a uvnitř postaveny typizované montované budovy:

      provozní budova rozhlasového vysílače typ DELTA

  • provozní budova „erka“ typ DELTA

  • budova VS

  • bytovka – dvojdomek

  • garáž a sklad topiva

  • požární zbrojnice

Základy byly betonové, bytovka byla i podsklepena a byl zřízen vcelku důmyslný systém kanalizace a odvodnění. Původně navrhovaná vodovodní přípojka ze „Stojatého větrníku“ pana Zettlitzera nebyla pro malou kapacitu realizována, ale přistoupilo se k nákladnějšímu dílu z prameniště kousek nad obcí Hostovice, kde byly zřízeny tři jímky, čerpadlo Nautila a tlaková nádoba (Darling). Napříč loukami nejbližší trasou byla obtížně vybagrována, občas i s nutností odstřelu, rýha, do které bylo uloženo litinové potrubí utěsňované olovem. Zároveň byl položen třížilový zemní kabel. V objektu bylo vodovodní potrubí ukončeno uzávěrem a rozbočením do provozních budov, budovy Vnitřní stráže a bytovky.

Energetické napájení bylo odbočeno z vedení 10 kV trasy Koštov-cukrovar na Pražské ulici. Dřevěná kozlíková podpěra nesla venkovní transformátor a v patě byla ocelová skříň s jištěním a měřením. /Později přibyla i skříň s kondenzátory kompenzace účiníku cos fí/. Zemní kabely z trafostanice byly rozbočeny pro objekt „erko“, objekt Provoz, končil v Hlavním rozváděči provozní budovy. Zároveň z tohoto bodu odchází energetická přípojka pro rodinné domy na Solní stezce.

Hlavní rozváděč obsahoval pákový nožový odpojovač, dva deiony 63 A pro vysílače, pole jištění, většinou typy JIK a pole měření, kde panelový přepínatelný V-metr ukazoval napětí fází, 3x A-metr (bez proudového trafa), vibrační měřič kmitočtu sítě se středem 50 c/sec a měřidlo účiníku cos fí. Současně byl Hlavní rozváděč vybaven pákovým nožovým přepínačem síť/diesselagregát. Diesselovo soustrojí ŠKODA sestávalo ze čtyřválcového naftového motoru 4S110 a na hřídeli byl připojen alternátor s cizím buzením. Alternátor měl výkon 50 kW, buzení obstarávalo zařízení WOR, známé např. z železniční dopravy ve starých vagonech.

 

Základ anténního stožáru tvořil masivní betonový blok, na jehož horní části byl přitmelen patní izolátor s nosností 60 tun. Vlastní anténní stožár byl trubkový, sešroubovaný z několika polí a výšky 60m. Typově je označen jako Vertikální unipol. Protiváhu tvořilo 120 zemních pásů, zinkovaných a položených po 30º po celém obvodu stožáru. Délka zemních pásů byla taktéž 60m, konce byly označeny patníčkem, opět po celém kruhovém obvodu antény.

Stožár byl kotven ve třech úrovních do tří betonových kotevních bloků po 120º. Nosná lana byla po pěti metrech vybavena vajíčkovými izolátory, pod vrcholem byly po 1 metru. Napáječ (freer) z provozní budovy bude popsán následně, napájení antény bylo měděnou trubkou světlosti 5 cm přišroubováno M20 ve spodní části, a zde bylo umístěno i kulové jiskřiště, jehož „studený“ konec byl zaveden do anténního domku SRV30 a připojen k uzlu zemní soustavy. Do tohoto jediného bodu byly připojeny i ostatní provozní díly anténního domku (kapacity pevné i otočné, variometry a dvěma thermoampérmetry, které měřily anténní proud na vstupu a výstupu anténního domku. Z napájecího bodu v patě stožáru byla vedena dvě lana ALFE souběžně s trubkou nosné konstrukce až na vrchol antény, kde byly připojeny tři antifadingové paprsky pro zkrácení elektrické délky antény.

      Zároveň v anténním domku byl instalován filtr napájení překážkového osvětlení, umístěného na vrcholu stožáru, které bylo napájeno přes oddělovací trafo 1:1 a vlastní tělesa byla vybavena dvěma klasickými žárovkami, zapojenými do série. Kryt byl skleněný přes spony a těsnící gumu. Svítily tedy v podžhaveném stavu na 120 V.     

Okolo anténního domku byl bezpečnostní dřevěný plot.

 

Rádiové rušení 

Další antény a vysílače v objektu sloužily pro zvláštní rádiový provoz studené války, tzv. rádiové rušení.

Historii popisuje pan Prokop Tomek ve svém sborníku – Securitas Imperii.

Toto rušení bylo zajišťováno jedním vysílačem SRV3 (01) s výkonem 3kW s ručním laděním budiče na kmitočet 719 kHz. Dále zde byly (tři??) vysílače KRV1 pro krátkovlnné pásmo s výkonem 1kW. Jako anténní systém sloužily tři drátové L-antény, zavěšené původně na dřevěných, později na LP sloupech, ukotvených ve dvojici betonových patek.

Podle vyprávění někdejších kolegů byl „R“ provoz řízen dispečersky z „bodu“ – vily na Skřivánku v Ústí n/L, kde dnes sídlí BIS. Navádění spočívalo v telefonickém MB spojení nejprve v naladění na přibližný střed nosné vlny, které se provádělo ručně laděním L a C budiče SB4. Vysílač byl předtím předladěn podle nastavovacích karet a po doladění se spustila zásuvná jednotka budiče SB4, kterou tvořil váleček obsahující stejnosměrný motorek, na jehož hřídeli byly segmenty tvořící proměnnou kapacitu. Roztočením motorku došlo k rozmítání nosné frekvence. Současně se do modulátoru pouštělo po lince známé bublání, které mělo znemožnit poslech zejména vysílání Svobodné Evropy i jiných zahraničních stanic. Tento technický způsob rušení byl nazýván „lokální rádiovou obranou“. Vše bylo v řízení Ministerstva vnitra.

Objekt „erka“, tedy druhé provozní budovy v objektu VS15, byl vybaven též krátkovlnnými vysílači, ale především se zde prováděl příjem pro účely „kontrolní služby radiokomunikační“ (KSR). „Erko“ bylo vybaveno třemi anténními poli nízkých a vysokých rukávových dipólů na dřevěných stožárech, napáječe antén byly bez přizpůsobovacích členů (domků) vedeny přes izolační porcelánové průchodky (prsa) přímo na výstupy zařízení (vysílačů a zejména přijímačů). Služba na tomto pracovišti podléhala zvláštnímu režimu, pracovníci byli zaměstnanci KS SNB v Ústí nad Labem.

Střežení objektu, zejména oplocení, provádělo vojsko, tzv. Vnitřní stráž. Vojáci sloužící a ubytovaní v objektu VS15 byli určeni výhradně k zajištění objektu. Ubytováni byli v budově VS, která sloužila jako malá kasárna. Velitelem byl major Zaspal, který zde měl svoji kancelář. Budova byla vybavena vším potřebným, od zbrojskladu přes ložnice mužstva až po kuchyň, sprchu s bojlerem a toalety. Zde sloužící vojáci byly povětšinou členy boxerského oddílu Rudá hvězda Ústí n/L, kdy po vykonání strážní služby měli možnost tréninku přímo ve městě Ústí n/L. Oplocení bylo vybaveno podélnými automobilními reflektory, na plotě vně byly umístěny tabule „Střežený objekt, na vyzvání zastavte. Fotografování zakázáno!!“  

 

Po mém nástupu již zmíněný SRV1 a KRV1 byly mimo provoz a po r. 1970 byly postupně demontovány. Jeden vysílač KRV1 byl ponechán pro potřeby kolektivní stanice, ale byl přesunut z provozního sálu do nově zřízeného přístavku provozní budovy.

 

Předchozí řádky jsou psány s odkazem na jiné prameny, další sdělení a popisy jsou již autentické a z mého vlastního poznání a zkušenosti.

 

Jan Záhora -  AM vysílač Ústí nad Labem 1970 - 1995

Na Internetu je něco málo o provozu AM vysílačů. V zásadě každé krajské město mělo své vysílací středisko a mé zaměření bude na to Ústecké.

Výkon vysílače u  frekvence 701 kHz :  2x3 kW sdruženě, vysílače SRV3 (v provozu 01+04), sdružovač TESLA (ve spodní své části nesl Umělou zátěž pro měření). Doplňková zařízení: Linkový stojan Tesla Bratislava (elektronkový), Měřící souprava MZ3, Syntezátor kmitočtu 1OTR13 + děliče kmitočtu, výrobek Provozní laboratoře Litomyšl-Pohodlí (Ing. M., Ing. Z.).

Anténní domek SRV30. Napáječ (Feedr) 240 Ohm. – tři rovnoběžné dráty na sloupcích s izolátory.

Ant. stožár: vertikální unipol 60m výšky.

Vedoucí provozu:

  • L.R.  – do r. 1972

  • I.S.  – 1972-1987

  • J.B. – 1987-1990

  • Jan Záhora – 1990-1992

  • J.L.  - 1992 do zániku

Před vedoucím L.R.  byl J.N., který přešel k IR SR Praha.

Poznámka: Jména jednotlivých spolupracovníků jsou v originálním materiálu uvedena, avšak z důvodu ochrany osobních údajů nemohou být bez jejich souhlasu v tomto článku publikována. Proto jsou vždy uvedeny jen iniciály.

Roku 1978, po upřesnění plánování frekvencí, byla na obou vysílačích SRV3 vyměněna kabeláž, do provozu byl uveden zahořovací vozík pro elektronky RD1XH a RD200B, byla nasazena měřící souprava MZ4, která m.j. obsahovala svírková modulační pole. Do modulační cesty byly nasazeny Limitační zesilovače TESLA LZ5, byly vyřazeny budiče SB4 a přešlo se na režim Cizího buzení z Litomyšlské soupravy II. generace. Stabilita kmitočtu byla kontrolována novým čítačem a Přesnost kmitočtu (dosud 701 kHz) byla naváděna KMS Vestec (nebo Tehov) na zázněj.

Listopad 1978 byl ve znamení kmitočtových změn – 701 kHz (změněn na 702 kHz) přešel do Banské Bystrice a byly nově přiděleny kmitočty 864 kHz (do 16:00 hod) a 1594 kHz. Doba na přeladění byla po ukončeném vysílání „Pro německé spoluobčany“ cca v 16:25 byla cca 0,5 hod., v 17:00 se najíždělo ostře do programu Hvězda. Přelaďován byl anténní domek, sdružovač, výstupní okruhy vysílačů, L-vazby a C-kompenzace. Zdrojem nosných signálů byla opět souprava PL Litomyšl.

Tento stav byl až do r. 1987.

Struktura firmy Správa radiokomunikací Praha:

  • SDS Praha (správa dálkových kabelů Praha), poté

  • SR Praha a byl zřízen

  • OZR Severní Čechy změněn na

  • OSR Severní Čechy

Ředitelem OZR po mém nástupu byl Ing. J.K., sídlící na TV (později RKS) Buková hora. Po normalizační čistce v r. 1972 zaujmul post ředitele J.B., který přišel z Kletě a přestěhoval se z Holubova do Ústí nad Labem. Na vysílači (dosud VS-15) je též normalizační čistka, z vedoucího provozu L.R. se stává vedoucí směny a z Krajské správy MV přichází I.S. na post vedoucího VS15.

Provozní dohled a dodávka modulace:

  • Dispečink SR Praha

  • Rozhlasový přepojovač (Galerie) Praha

  • Krajské studio ČS rozhlasu Ústí n/L, Na schodech 10

Ballempfang: 72,2 MHz – program Československo, později Hvězda, vysílač Buková hora

Nedílnou součástí modulační cesty byl i přijímač náhradní modulace – rozhlasový přijímač ECHO s upraveným koncovým stupněm na katodový sledovač.

Modulace: do r. 1978 1x modulační pár přes Zesilovací stanice a Studio Ústí n/L.

Po XI/1978 4x modulační linka typu „B“, z toho jedna provozní a tři záložní v utajovaném režimu.

1987: kontejner – utajovaný experiment SRV5 s dálkovým ovládáním. Po ukončení experimentu nabízen Generálnímu štábu ČSLA, ta jej však odmítla.

1987: 2x SRV5  TESLA Hloubětín (p. P. a p.V)

          LK12 Měřič kvality přenosu

          Kalibrace modulační linky -12 dB                 (Ing. P.G., Ing. J.Z.)

          Nové externí budiče SRB1 s GU50 v PA stupni

 

Programová skladba a vysílací časy:

Po nástupu na VS15 bylo vysílání zahajováno v 10:00 hodin s programem Praha. Ve 12:00 se připojil na 30 minut Severočeský polední magazín ze Studia v Ústí n/L. Po ukončení relace Studio přeplo modulaci opět na NOP, který běžel do 15:00 hodin. Vstupem Studia byl odvysílán pořad po-so do 16:00 hodin a následovala dvacetiminutová relace Vysílání pro německé spoluobčany (v němčině). Po ukončení této relace Studio zpět přeplo modulaci NOP, který byl odvysílán až do půlnoci. Program končil hymnou, vysílání ukončeno v 00:02 hod.

 

Poté následovala Cyklická preventivní údržba zařízení podle předem vypracovaného Plánu, vždy na čtyři týdny. Údržba spočívala a). v měření parametrů vysílačů v úterý a ve čtvrtek, b). měření linkového řetězce – každá druhá středa, c). očištění zařízení od prachu a nečistot, d). doladění a dostavení kvalitativních parametrů. Tím byly:

  • nastavení výkonu podle panelových měřidel

  • nastavení minimálního nelineárního zkreslení (zde se využívala silná zpětná vazba z výstupu modulátoru na jeho vstup, kdy z koncového stupně se přes dvě odporové dekády odebíral vzorek měřícího signálu, zavedený do vstupních obvodů modulátoru). Pamatuji ještě elektronky 6F21, později nahrazené v řetězci EF184- RD200B-RD1XH v pusch-pull zapojení, anodovou modulací a s výkonovým modulačním transformátorem (jeho jádro bylo spojeno s VN). VF stupeň byl řízen budičem SB4 v režimu cizího buzení, zesilovací triodou RD200B a koncovými triodami s anodovým chladičem RD1XH. Měřící modulační kmitočty byly 150 Hz, 400 Hz a 4000 Hz, při modulaci 50% a 90%. Signál dodával tónový generátor a výstupní vzorek byl snímán Lineárním detektorem s měřičem modulace. Limit zkreslení byl 1,5%, resp. 4%, pro 400 Hz to byly 3,5%.

  • měření lineárního zkreslení (křivka) s měřícími kmitočty 31,5 Hz, 40Hz, 63Hz, 125Hz, 250Hz, 500Hz, 1000Hz – normál, 2000Hz, 4000Hz, 6300Hz a 8000Hz. Povolená odchylka byly 2 dB. Měřilo se Měřičem zkreslení BM..

  • Měření hluku pozadí – normovaný parametr byl -54dB. Hluk (vlastní brum a šum) se nastavoval odbručovači, což byly výkonové reostaty, jejichž střed byl přes měřidlo vyveden na rádiovou zem. Druhá fáze vlastního pozadí bylo měření křemíků-původní SRV3 měl rtuťové usměrňovače (UA1AA) v osmicestném zapojení, v r. 1970 byly veškeré tyto vakuové a poruchové elementy nahrazeny křemíky – KY298. Byly to vlastně KY705 v sérii, zalité pryskyřicí – (provozní napětí tohoto bloku bylo 600V) a náhrada za jednu UA1AA bylo 8 KY298 v sérii pro jednu sekundární sekci silového transformátoru. Sekcí bylo 8 se společným výstupem provozního kladného napětí, které bylo 8 kV. Filtrace byla zajišťována olejovými kondenzátory 4µF s filtrační tlumivkou. Protékající proud celým anodovým usměrňovačem byl cca 0,5A s měřením na „studeném“ konci Hlavního usměrňovače. Hluk pozadí se zde nastavoval „vtipným“ natáčením odboček sekundárního vinutí Hlavního transformátoru v osmi stupních s kolíčkovou aretací. K natočení bylo nutno použít nástroj. Pracovalo se pod napětím.

  • další odbručovači element měl výkonový budič, osazený elektronkou (trioda) RD200B, kdy zbytkové střídavé napětí, na studeném konci měřeno mA metrem, se výkonovým potenciometrem (drátový reostat) nastavoval minimální vlastní brum. Kombinací těchto metod se docílilo až -60 dB vlastního hluku.

Měření, jak bylo výše uvedeno, se provádělo soupravami TESLA, nejprve MZ3, později MZ4 a nakonec soupravou MZ6, která již byla na měřícím vozíku a manipulace byla velice jednoduchá.

Žhavení bylo střídavé 9V, každá elektronka měla svůj žhavící transformátor. U výkonových elektronek RD1XH bylo po jejich zahoření (cca 3000 hodin) možno reostatem žhavící napětí snížit na 8V, kdy se (podle výzkumu) šetřila thoriovaná katoda a prodlužovala se tak životnost elektronky.

Chlazení bylo přirozené – prouděním přes větrací otvory skříně vysílače. Hlavní usměrňovač měl malý provozní větrák. Odsávání z provozního sálu tvořil stropní větrák do plechové roury vyvedené na střechu provozní budovy. Větrák měl mechanickou uzavírací klapku.

Silové obvody: Vše bylo přes relé a stykače (VSK15), Hlavní usměrňovač se spouštěl přes kontrolér Y/D. Všechny dveřní kontakty byly blokovány, kdy při jejich otevření se vybavila cívka Hlavního usměrňovače a následně všechna relé odpadla. Při nastavování se dveřní kontakty vyřazovaly „klemou dveřní blokády“, jednalo se o práci pod napětím a v blízkosti VN, což bývalo mnohdy i nebezpečné. Vyřazení blokády provázelo přerušované svícení oranžových výstražných světel, alarmový zvonek, později siréna, šlo nouzově na dobu nezbytnou vypnout.

Panelová měřidla (a bylo jich na SRV3 dost) ukazovala všechny provozní stavy; od síťového napětí neregulovaného (přímo ze stožárové trafostanice), přes regulované - booster, umístěný mimo provozní budovu, žhavících napětí, katodových proudů, kV-metrů, hlavního A-metru a pomocných obvodů, kdy poslední thermoA-metr indikoval anténní proud.

Důležitým prvkem bezpečnosti byly Vybíjecí tyče – tedy háky na jednom konci s dobře uzemněným lanem, které se zavěšovaly přímo na vybíjecí body. Tyto body byly označeny čísly. SR měla celkem dobře vypracovanou metodiku bezpečnosti práce, od tzv. Technologických karet, které nahrazovaly příkaz „B“, přes dielektrické koberce, rukavice (azbestové, gumové i kožené), obličejové štíty, až po vyprošťovací tyče pro případného postiženého úrazem elektrickým proudem na vysílacím sále.

Kontrolní odbavovací pracoviště do r. 1978 bylo dosti primitivní, začínalo na vstupním stojanu modulace měřidlem, cejchovaným v NP (Neperech), přes propojovací pole, jehož funkce byla zajistit provozní nebo záložní (ball) modulaci pro vysílač. Výstup provozu bylo možno sledovat na Modulmetru, osazeném osciloskopickou obrazovkou 7QR20 (později DG7) a ručkovým měřidlem, cejchovaným v %. Akustický poslech byl zpočátku přijímačem Lambda s externím reproduktorem, později komerčním běžným rozhlasovým přijímačem (Tesla). Každé dvě hodiny se prováděl zápis údajů do Provozního protokolu, což byla denní kniha provozu 2x formátu A3 naležato, s předtištěnými údaji. Tisk těchto Provozních protokolů, později jednotlivých listů ve státních tiskárnách, podléhal režimu utajení, vyplněné knihy (listy) podléhaly přísnému režimu archivace několik let. 

Cyklický plán služeb byl ve 12-ti hodinovém turnusu, zpravidla podle kliče: pondělí-den, úterý-noc, středa,čtvrtek volno, pátek-den, sobota-noc, neděle,pondělí volno, úterý-den, středa-noc, pátek,sobota volno, neděle-den, pondělí-noc atd. Jednalo se o 4 směny po minimálně dvou zaměstnancích – vedoucí směny, provozní mechanik(ci), ostraha objektu. Minimální počet ve směně byli dva pracovníci. Výjimku měl vedoucí vysílače, který (případně) mohl sloužit sám.

 

Ostraha objektu.

V objektu VS15 ale nikdy nebyl jen jeden člověk, fungovala zde ostraha složená ze Závodní stráže, ve stejném objektu – pracovišti Ministerstva vnitra – byla od 7:00 do 16:00 obsluha, zajišťující Kontrolní službu radiokomunikační. Obsluha byla složena z příslušníků Krajské správy SNB s hodností (bez uniformy), tuším že to byl 7. odbor. Po 16 hodině nastupovala ostraha objektu KS MV, složená z uniformovaných členů ostrahy.

Ostraha objektu VS15 byla do r. 1978 vyzbrojena 4 samopaly, 10 pistolemi ČZ vzor 70 a 200 náboji ráže 7,65. Náboje do samopalu v počtu 60 ks byly vždy v zásobníku (a dva zásobníky v sumce), služba s nasazeným zásobníkem do samopalu nebyla dovolena.

Stanoviště ostrahy bylo v budově Strážnice s povinností otevírání hlavní brány objektu a pochůzková stanoviště tvořilo oplocení po obvodu objektu, pata antény, sklad PHM a budova pomocných skladů. Před r. 1970 budova pomocných skladů sloužila jako kasárna VS (vnitřní stráže), tedy vojenské posádky, která objekty spojů střežila.

Po r. 1979 se budova stala sídlem Oblastní správy radiokomunikací Severní Čechy, ale o tom až dále.

Mezi základní dokumenty patřil Provozní deník (Staniční deník), kam se zapisovaly všechny události v příslušné směně, od převzetí služby až po její předání. Ostraha vedla Knihu příchodů a odchodů, Knihu návštěv, Knihu rozkazů a Knihu zbraní a střeliva. Vedoucí vysílače měl základní povinnost denní kontroly těchto dokumentů, archivace deset let!

Kuriozním dokumentem /neoficiálním/ byl „sešit vzkazů“, kam se zapisovaly osobní věci nebo neprovozní záležitosti. Tak např. „Kocour se dostal do kabelového kanálu a VN mu upálilo hlavu. Vyhozen do popelnice“. Nebo „s. H. při hrabání sena se propadla do fekální jímky. Použito lékárničky“, nebo „Zorina (místní psí směs) sežrala blitky po H. a sama se jimi ožrala“ (H. se v práci ožral, když se mu narodil syn a následně se vyzvracel z okna provozní budovy, kdy následně pes tuto směs zhltl. Opravdu Zorina byla potom kouzelná, tlapky jí šly do stran, přiblblý výraz a nemožnost chúze). „Uklízečka usnula na koštěti. Oznámeno na strážnici“. Atd, atd, atd.

Po ukončení údržby „se mohlo odpočívat a oči mohly být přitom zavřeny“.    

Rok 1978:

Ženevská konference stanovila nový Kmitočtový plán, kterým se musely všechny Správy řídit. Mezi základní dokumenty pásma SV patřil násobek devíti, kmitočtová přesnost a úprava modulace. Přesnost kmitočtu řídila OMA 50 vysílaná z Poděbrad (DV 50kHz) a novinkou byl Limitkompresor LK12, který modulaci „zhušťoval“ ke středním kmitočtům. Jeho funkce m.j. sloužila i k zamezení přemodulování, tedy ke vzniku nežádoucího zkreslení slova i hudby, ale i ke vzniku oblouků uvnitř vysílačů. A že těch vnitřních oblouků bylo ! Tehdy neexistovaly spolehlivé ochrany, které by oblouk přerušily, ono šlo o VF energii s patřičným výkonem, a když výboj nastal, tak držel. Vše se muselo napravovat ručně, např. snížením výkonu, nebo krátkodobým přerušením vysílání. Což byl malér, neboť „soustavné sledování provozu a jeho bezporuchovost“ bylo monitorováno mnoha stranami (včetně strany Komunistické).

Zastaralý linkový stojan Tesla byl dán do kovošrotu a nahrazen polovodičovými moduly TESLA typu LZ5. Již z typového názvu vyplývá, že šlo o „limitační zesilovač“. Tento element měl v sobě i linkové translátory, které pro přenos požadovali „kabeláři“, tedy Správa dálkových kabelů, mohl se upravit kabelový závěr objektu (litinový s říšskou orlicí a nápisem Deutsche Reichs Post), s papírovou izolací jednotlivých párů. Z padesátižilového kabelu z města do objektu byla pro potřeby modulace, telefonů (MB i UB), párů zvláštního určení a modulační linky OÚNZ VXN110, jich bylo provozuschopných ani ne polovina. A to byla sysifovská práce pro SDK, aby pro jednotlivé provozy našla vhodné páry.

Státní telefonní linka 24510 nebyla v telefonním seznamu, přibližně po deseti letech byla přečíslovávána na 24509 a po čase zpět na 24510.

MB telefon (místní baterie) sloužil ke spojení se Zesilovací stanicí Ústí n/L a se Studiem ČS Rozhlasu v Ústí n/L. Nádherná dřevěná skříňka s kypry, induktorem a vyzváněcími terčíky, napájená 1,2 V suchou baterií.

O modulační lince již bylo pohovořeno, její parametr byl stanoven na typ „B“, přitom standardní spoj býval typu „Q“.

Linky zvláštního určení: Přestože se již mnoho let R provoz („erko – rozhlasový rušič, zde 3x 1kW, KRV1), byly tři zvláštní „aktivační“ linky udržovány stále v provozním stavu. Občas na nich proběhlo nějaké měření ze strany SDK, ale jejich zaniklá „sláva“ byla vzkříšena až v roce 1987.

Garantem celého přechodu vysílání podle Ženevské konference na tomto pracovišti byl určen vedoucí směny Jan Záhora. Tomu předcházelo i jeho měsíční školení v ÚRE ČSAV Praze-Kobylisích.

Okolo roku 1980 bylo stanoveno, že bude zřízen Oblastní dispečink radiokomunikací. Personální obsazení bylo z hlediska odbornosti velice chabé, přijaty byly tři absolventky po maturitě, jedna žena po mateřské dovolené a tři muži. Jeden chemik, druhý vahař a třetí energetik. Vedením dispečinku byl pověřen Technický náměstek, který přešel na Oblast z Liberce, resp. postu vedoucího vysílače ve Vratislavicích. Současně Oblast obsadila pozice Stavebního technika, Provozního inženýra, Technické kontroly provozu, Energočety, Speciálního střediska údržby. A to bylo ke stávajícím ÚČ – antén a televizních převáděčů. Doposud veškeré související činnosti byly vykonávány centrálně – SÚM Praha – strojní a anténní záležitosti, diesselagregáty, autodoprava. Nyní došlo k obrovské decentralizaci, neboť na Oblasti vzniklo personální a kádrové oddělení, oddělení PAM, Mzdová účtárna, odd. MTZ, autodoprava, Stavební a investiční odd. a Provozní úsek.  

Kontejner:

Tesla Hloubětín, jakožto výrobce rozhlasových vysílačů, vyvinula na základě výzkumného úkolu pětikilowattový mobilní vysílač, situovaný ve standardním převozním kontejneru.

Účelem bylo využití tohoto mobilního prostředku při mimořádných opatřeních, např. i v době válečného stavu. Vybavení tvořil vysílač SRV5, který v jednom bloku obsahoval budič s rychlým a pomalým závěsem, modulátor s již integrovanými obvody a koncovou koaxiální tetrodou sovětské výroby GU61B. Modulace byla mřížková. Provozní kmitočet byl dočasně povolen synchronní 1520 kHz.

Vysílač SRV5 byl opatřen vzduchotechnikou s cizím chlazením vlastního ventilátoru a metaxiálu umístěného z boku kontejneru. Energetická přípojka byla HTS s koncovkou 63A, anténní napáječ koaxiálním kabelem 75Ω, zakončeným vlastním anténním domkem s přizpůsobovacími členy. Součástí ochrany kontejneru byl i napěťový chránič se závrtným kolíkem. Zdrojem modulace byla linka programu Hvězda, přivedená zvláštní aktivační linkou přímo ze Zesilovací stanice Ústí n/L.

Připojení ke stávající anténě 60m provázely nepředvídatelné překážky. Když již byl vymyšlen, spočítán a nainstalován koaxiální přepínač v anténním domku SRV30 a propojeny domky, zjistilo se, že stávající napáječe – feedr z 2xSRV2  240Ω a koaxiál 75Ω i přes odzkoušené a nastavené spojení Marconiho mostem, se „nemají rády“. Došlo totiž při současném provozu k nárůstu odražené vlny, což u kontejneru mělo za následek reakci ochran a u SRV3 ohřevu napáječe. Vysílací anténa zkrátka „neodsávala“.

Poněvadž TESLA tento problém nevyřešila, byl povolán Provozní výzkum radiokomunikací v čele s Ing. P.G. a jeho nejbližším spolupracovníkem Ing. J.Z.. Tento tým zanalyzoval celý řetězec pomocí unikátních laboratorních přístrojů s překvapivými výsledky:

Např. zakmitávání v rohu tělesa chladící komory GU61B. Obyčejný svařovaný plech. Leč hnízdo zákmitů… Řešeno kapacitní baterií keramických VN kondenzátorů, připojených „přes roh“ – kov-kov, stejný potenciál, leč problémové místo.

Dalším zdrojem problémů byl analogový ručkový měřič modulace na výstupu kabelové hlavy, kdy přestože byl připojen přes oddělovací translátor, tak jeho vnitřní systémový usměrňovač pouze za provozu obou vysílačů, degradoval modulační signál, který následně způsoboval VF rozkmitání některých částí řetězce obou připojených vysílačů. Logicky nesmyslná věc, leč praxe ukázala…

Provoz vysílače SRV5 v kontejneru byl dosti poruchový. Vlastní modulátor s MDA2020 byl zdrojem mnoha provozních poruch, zadření klimatizačních a recirkulačních klapek vzduchotechniky mělo za následek zapůsobení ochran a nouzového vypnutí na dlouhou dobu, neboť až po rozebrání chladících šachet byla příčina zjištěna. Ona totiž serva se chovala jak mají, ale prokluz hřídelí nikdo nezpozoroval. A vzhledem k experimentálnímu provozu brzy ukončily svou životnost koax.tetrody GU61B, které nebyly nikterak levné. A měly-li katalogový parametr 25kW, který byl využíván z jedné 1/5, tak bylo na pováženou, zda jsou tyto RVHP elektronky v nasazené pozici ty pravé.

V poslední fázi bylo dodáno dálkové ovládání, což byl mnohožilový kabel ukončený skříňkou, kde byl spínací klíček, tlačítka start/stop a řada LED diod indikující poruchové stavy. Dálkové ovládání bylo umístěno na Dispečink, kdy osazenstvo tohoto netechnického pracoviště zapínalo ve 4:25 hod. vysílač a provoz ukončovalo dvě minuty po půlnoci. Nebylo dne ranního najíždění provozu, že by se zapnutí zdařilo… Pravidelně musela nastoupit lidská síla z provozního sálu a provést manipulaci (vypadlý jistič, zpečený silový kontakt, porucha chlazení a klimatizace).

Když zhruba po roce byly experimentální zkoušky ukončeny, TESLA dovezla druhý kontejner, který byl vybaven jako malé studio s mixážním pultem a zdroji signálů. Tento nový kontejner byl umístěn cca 200m od vysílacího kontejneru a do Umělé antény bylo demonstováno mobilní pracoviště s modulací např. z magnetofonu.

Za tímto účelem nadešel Den, kdy se sešla na RKS (cca do r. 1980 šlo o VS15, poté přejmenováno na Radiokomunikační středisko) mnohohlavá komise, která se hemžila armádními uniformami vysokých důstojníků, vedení SR Praha a vysokých činitelů Tesly Hloubětín. Netroufám si odhadnout, jaké osoby byly ještě přítomny, neboť celá předváděčka a výklad byly v utajovaném režimu.

Leč – Československá lidová armáda tento experiment pro svoje potřeby odmítla. V tichosti byly oba kontejnery odvezeny a údajně někdy později prodány kamsi do rozvojové země.

Uplynulo nějakých pět let a Tesláci byli v objektu opět. Mezitím se udály personální změny ve vedení Střediska, kdy vedoucím byl pověřen J.B., dosud pracující ve směně na Ještědu. Stranickým úkolem dostal řízení vysílačů Vratislavice n/N a Ústí n/L, a to pod novým společným názvem Telekomunikační středisko rozhlasového provozu.

Stávající vedoucí provozu I.S. byl přeřazen na nižší funkci ve Středisku speciální údržby a Jan Záhora byl jmenován zástupcem vedoucího B. pro Ústí nad Labem. Pád kariéry vedoucího S. byl způsoben poruchovostí technologie, včetně značné škody na diesselagregátu, kterému praskl mrazem motorový blok, neboť nebyl včas před zimním obdobím aplikován Fridex.

Jako náhradní zdroj byl dovezen mobilní GAP – naftový tříválec malého výkonu, který „utáhl“ s bídou jeden vysílač SRV3.

Tesláci s sebou přivezli plány na novou technologii – 2x SRV5 ve sdruženém provozu pro  rozhlasový program Hvězda. Plány předpokládaly zřízení vzduchotechniky, posílení trafostanice a značné úpravy v provozní budově.

Koordinátorem byl, kupodivu, ustanoven zástupce vedoucího Jan Záhora.

V prvé řadě muselo být jednáno s Energetikou, neboť jak VN přívodní vedení, tak 10kV trafostanice nevyhovovaly navrhovanému instalovanému příkonu. Následně SČE postavila novou 35kV trasu odbočenou v obci Hostovice a zakončenou novou stožárovou trafostanicí. Pro Hlavní jištění a měření byla dovezena nová skříň, která m.j. obsahovala měření čtvrthodinového maxima a samozřejmě účiníku cos fí. Sjednání ¼ hod. diagramu bylo na jméno, nikoliv na funkci nebo organizaci a dotyčný pracovník byl zodpovědný; a to i finančně, za sjednané parametry dodávky elektrické energie. Absolvoval jsem mnoho jednání na EZ v Ústí n/L, kde mně báječní kolegové energetici učili chování v těchto dodavatelsko-odběratelských vztazích.

Z trafostanice byly vyvedeny dva paralelní kabely, zaústěné v novém Hlavním rozváděči v Provozní budově. Zde došlo k dalšímu jištění a rozdělení odběru pro SRV3, SRV5 a obslužná zařízení, kam patřilo i vytápění akumulačními kamny. Ono do jisté doby, zejména na pracovišti Ostrahy se topilo naftou, případně naftou smíchanou s použitým trafoolejem, kterého v objektu bylo vždy nadbytek pro jeho ukončenou elektrickou pevnost a kyselost.

Čili tři základní odběry střediska, kdy Hlavní jistič měl 600A a jemu podřízené od 400A dolů. To vše při novém napětí 35kV/3x400V (dosud bylo 380/220V, nyní 400/231V).

Stavební úpravy zasáhly celou provozní budovu. Nejprve byla zrušena mechanická dílna, do které se po úpravách přestěhovalo Odbavovací pracoviště. Probouráním nových dveří do kanceláře vedoucího vzniklo kontrolní pracoviště a malé zázemí obsluhy. V místě dílny (předtím KV kolektivky) a později místnosti pro zahořování výkonových elektronek, vznikly „špinavá“ a „čistá“ komora sání vzduchotechniky se zabudovanými osmistupňovými filtry. Do zbytku místnosti byla přesunuta kompenzační skříň cos fí, telefonní ústředna UK101, základna WXN ZA21 pro OÚNZ (sanitky) Ústí n/L a ještě zbylo místo pro stolní vrtačku a stolní brusku. Nářadí bylo účelně rozmístěno na velký panel zavěšený na zdi.

Bývalá místnost odpočívárny, zvaná „hanba“ převzala funkci skladu náhradních dílů, zahořovacího vozíku a archivu.

Strop provozního sálu byl na několika místech probourán a byly do něj s předstihem umístěny průchody výstupní vzduchotechniky. Realizovalo to středisko SSÚ a to za plného a nepřerušeného provozu stávajícího vysílání.

Konečně nadešel den, kdy dva kamiony dovezly nové vysílače s příslušenstvím. Předně muselo být úplně vybouráno okno na provozním sále a vzniklým rozšířeným otvorem s nízko zavěšeným břemenem na jeřábu T138 byly postupně vsunuty obě základní skříně vysílačů. Následovala skříň řízení klimatizace a rekuperace a naposledy nová skříň – rack s multifunkčním vybavením buzení, modulace a kontroly. Zvláštní pozornosti bylo věnováno měřící soupravě RMS (aplikace TMZ na TV vysílačích), v podstatě poslední generace. Z obslužných zařízení je třeba zmínit Umělou anténu, tedy odporovou vykompenzovanou zátěž, pro měření a nastavení předepsaných parametrů vysílačů.

Zástupci Tesly byli pánové P. a V., kteří cca měsíc zařízení sestavovali. U oživování byl potom přítomen i zástupce SR.

Mezitím byla zřízena nová koaxiální trasa k anténě, tvořená betonovými tvarovkami s krytem. Pochopitelně byl dodán i nový anténní domek pro SRV5, který již byl přednastaven na parametry zjištěné a změřené v předchozích letech. A v podstatě při spojení obou domků do ostré provozní cesty se nevyskytly vážnější problémy.

Jedinou zásadní věcí bylo spojení zemní sítě antény s novým domkem a novým CU pásem zataženo do provozní budovy a zde v jednom bodu spojeno nejen s uzlem vysílačů (rádiová zem), ale i uzlem energetickým (nulovací zem) a hromosvodným. Tomuto kroku předcházela měření IBP, resp. SODS (státní odborný dozor spojů) a dvou revizních techniků, kteří se shodli na tomto úplném pospojování celého střediska. A Inspekce ITI (ČÚBP) jim dala za pravdu a Zprávu potvrdila svým razítkem.

Tím byly vysílače připraveny k připojení. Nejprve byly osazeny Hlavními transformátory, připojena vzduchotechnika a přezkoušeny všechny silové obvody. Následovalo připojení Sdružovače SD5, který v sobě obsahoval i přepínače režimů provozu:

  • vysílač 1 sólo do reálné antény

  • vysílač 2 sólo do reálné antény

  • vysílač 1 do umělé antény, vysílač 2 do reálné antény

  • vysílač 2 do umělé antény, vysílač 1 do reálné antény

Vše poháněly 12V motorky ze stěračů Š100, které již od výrobce mají robustní a silnou převodovku.

Náhradní zdroje – diesselagregáty – byly přepojeny tak, aby zajišťovaly dodávku vždy pro jeden vysílač, tedy GAP30 pro 1xSRV3 a 4S110 pro 1x SRV5 + pomocné obslužné obvody, včetně osvětlení. Pro DA GAP bylo proto zřízeno nové stabilní betonové stanoviště. A u obou DA, po předchozích zkušenostech, jsem Provozním příkazem stanovil jejich chod při předávání a přebírání pracoviště jednotlivými směnami, s příslušným zápisem do knih provozu Nouzových zdrojů. Tím byla zaručena i denní kontrola startovacích AKU a AKU nouzového osvětlení Provozní budovy.

Odbavovací pracoviště sestávalo z kontrolní soupravy MZ6, poslechového zařízení ARS, zdroje náhradní modulace T814A, MB telefonu, dálnopisu Siemens, Měřiče kvality přenosových cest a čítače provozních kmitočtů. Dále sem byly svedeny akustické signalizace poruchových stavů. To vše bylo nově mimo Provozní sál.

Na provozním sále bylo vše nakonfigurováno do režimu automatiky, tedy budiče cizího buzení s přepínáním, zdroje modulace, automatika vzduchotechniky a recirkulace, automatika kompenzace cos fí a v místě vkládání zařízení do budovy – někdejšího okna – byly instalovány dva mohutné větráky (metaxiály) se sondami snímané teploty na sále. Není od věci připomenout, že příslušné metaxiály v letním období běžely nepřetržitě po celou provozní dobu, tedy od 04:25 do 24:05 hod.

Závěrečných zkoušek jsem se zúčastnil osobně, taktéž i přejímky. Pánové V. a P. ( z Tesly) odvedli opravdu kus poctivé práce, dokládané odborným výkladem a zkušenostmi pro budoucí rozhlasový provoz.

Po ukončení zkušebního provozu za 6 měsíců byl opuštěn synchronní kmitočet 1520 kHz a pro odbavení programu Hvězda byl přidělen kmitočet 1071 kHz a Regionální program z Ústeckého studia byl odbavován na 864 kHz.

Kritická období 1968 a 1989

Rok 1968:

Je popsán na Internetu a je zde zmínka i o příjezdu okupantů na VS15. Ve službě byla směna složená z A.H., A.K. a F.S.. Směna vojáky vpustila do objektu a ukázkově jim předvedla „divadlo“ na 74 MHz. V objektu totiž byla m.j. i základna Záchranné služby OÚNZ. Vzhledem k umístění v linkovém stojanu bylo možno vyvolat příposlech relací a tak okupanti mohly slyšet relace záchranky, kterak jejich dispečink udílí pokyny svým sanitním vozům. Z technického hlediska byla každá relace po zaklíčování provázena pískáním měniče (TESLA VXM110) a obsluha přesvědčovala okupanty, že právě tento zvuk je pro relace klíčový a nejdůležitější a oni jsou tam pro to, aby v případě přerušení např. natočili diesselagregát, aby bylo dost proudu. Podle vyprávění to vojáky po několika hodinách přestalo bavit a odejeli. Přitom vlastní provoz SRV3 běžel stále, modulace přicházela ze studia Na schodech 10 bez přerušení, příposlechy byly vypnuty a jen hrozilo nebezpečí, že modulace by mohla být slyšet z modulačních traf.

Za zajištění nepřetržitého vysílání v okupačních dnech a následně roku 1968 byl zbaven v r. 1972 funkce pan L.R., dosavadní vedoucí VS15.

Za politické postoje byl odejit kolega Waldhauser, z rodinných důvodů, ale v téže době kolega Mička a naopak nastoupila „prověřená“ garnitura v čele s F.N. a následně s I.S. Odešli perfektní kolegové D. a P. a naopak, z důvodu delimitace pracovišť RR spojů přišel kolega T. Ze stávajícího kolegia je třeba zmínit J.H  a A.P., naopak H.H. a paní Š. odešly do Studia v Ústí n/L.

Rok 1989:

Z pozice zastávané funkce zástupce vedoucího RKS jsem měl dosti pravomocí k samotnému řízení rozhlasového provozu. Tedy si myslím, že vlastní vysílání, bezporuchovost a úspory v nákladech byly zhodnoceny tzv. Výkony spojů, kdy od počtu bezporuchových odvysílaných hodin se odvíjelo financování provozu a tím pádem i navyšováním pohyblivé částky mezd. Splněním ukazatelů byl nárok na vyplacení výkonnostních premií za čtvrtletí a tím se, možná i utvrzoval kolektiv. Mým nejbližším spolupracovníkem byl kolega K. a po příchodu z vojny kolega J. Kolega Jo. byl sice organizačně schopný, leč technicky na výši moc nebyl. Na úplném chvostu byli dva pánové K. a Š. Jeden horší než druhý. K. potom začal dělat kariéru na ZO/ÚO, tedy Zvláštním oddělení Oblastní správy radiokomunikací a byl jeden z prvních, kdo byl odejit k 1.1.1990. Jako první skončil ředitel B., kádrovačka Ch., na ředitelskou funkci se tlačil Ing. D., kterého však OF zamítlo.

Já byl již v lednu 1990 potvrzen do funkce Vedoucího RKS, ale ono to mělo širší souvislosti. Předně když vznikal transformační subjekt Správa radiokomunikací-státní podnik, byl jsem v r. 1988 zvolen za Odbory do Rady tohoto SP. A právě Rada s.p. po 17.listopadu byla hnacím motorem při založení Občanského fóra (OF). A tak se z některých členů Rady s.p. stali mluvčí OF na celostátní úrovni (ing. G., p. K.) i na dílčích úrovních – Liblice, …až Ústí nad Labem, kde jsem to byl já.      

Změnou ve státě došlo i ke změnám na RKS Ústí n/L. Předně byl delimitován Dispečink do Provozu, neboť především Provozy vydělávají. Tím byla ukončena etapa tolik protěžovaného pracoviště, které bylo v podstatě zbytečné. Já získal kompletní personální obsazení Dispečinku, které se však neudrželo dlouho. Kolega D. odešel stavět elektrárnu Temelín, kolega K. začal soukromničit, kolegyně H. odešla do soudnictví, kolegyně O. se vdala a odešla na MD, kolega H. zemřel a kolegyně P. odešla do penze.

Ředitelem OSR se nakrátko stal Ing. H., leč jej postihla i delimitace Oblastí a právoplatným ředitelem byl ustanoven pro okruh Severozápad ing. Z. se sídlem v Plzni.

Na podzim r. 1990 jsem byl osloven sekretariátem pana ministra spojů Petrika, že jsem byl navržen do užšího výběru kandidátů pro nově zřizovaný odbor státní správy Federálního ministerstva spojů. Po návštěvě v Praze na FMS jsem byl dále odkázán na pana ředitele M.E. v Ústí n/L, který v souladu se zákonem 150/1992 Sb. byl pověřen zřízením Státní inspekce radiokomunikací. Zákon nabyl účinnosti v březnu a já v září 1992 nastupuji jako ministerský rada – specialista do Odboru státní správy FMS.

Funkci vedoucího RKS Ústí n/L jsem předával panu J.L. Tento člověk, vzešlý z výběrového řízení Oblasti, byl velice ambiciozní a měl velké plány na rozvoj radiokomunikací. Přestože jsem jej důkladně instruoval, že SR, potažmo OSR jsou jen instituty provozu, ale plátcem za Výkony spojů je Československý rozhlas Praha, dodal jsem mu i přímé kontakty na vlivné osoby v ČSrozhlasu na Vinohradské, tak J. těchto rad nedbal. Nakrátko se podařilo rozšířit vysílání o program Rádio Echo na kmitočtu 603 kHz, ale tato společnost záhy zkrachovala a vysílání bylo ukončeno. Navíc z RKS odcházejí nejzdatnější kolegové K. a  J.

Technická stránka vysílačů, zejména SRV3 je na konci své životnosti, navíc ve sdruženém provozu SRV3 dochází k rádiovému rušení, za což je provozovateli uložena pokuta 10000,- Kč a zakázán sdružený provoz. Při provozu sólo SRV3 k rušení nedocházelo.

2xSRV5 odbavuje program Radiožurnál až do 30.6.1995, kdy je provoz RKS definitivně ukončen. Zařízení je následně demontováno, něco ze SRV5 se podařilo prodat, za půl roku je odstřelen anténní stožár a po úklidu objektu je celý areál s pozemkem a budovami odprodán za 800 000,-Kč soukromé osobě. S novým majitelem jsem se jedenkrát sešel a po našem zhruba dvouhodinovém rozhovoru s prohlídkou objektu, byl značně zklamán, zejména nedostupnosti vody, neboť zde chtěl zřídit hřebčín. Dnes slouží budovy k rekreačním účelům více soukromých osob.

Zbylý personál Dispečinku odchází do budovy v Šaldově ul. ale konečným rozhodnutím ředitele Severozápadní oblasti je toto pracoviště definitivně zrušeno a dům prodán. Četa SSÚ, sídlící v Neštěmicích, je rozpuštěna, objekt je prodán a zaměstnanci přecházejí k jiným firmám. Údržbová četa televizních převáděčů a Antén se sídlem v Děčíně je rozpuštěna, resp centralizována do Prahy. Pracoviště – dům postavený v 80 letech – je zpět odprodán původnímu majiteli pozemku (zaměstnanci), který Radiokomunikacím před lety on sám spolu se svým otcem, prodal.