Programová náplň rozhlasu ČSR
Základní motto už bylo uvedeno na předchozí stránce:
... Rozhlas činí kulturní zdroje státu obecným majetkem ...
K pochopení tohoto hesla je třeba se vžít do tehdejší situace, kdy návštěva kulturní akce byla naprosto výjimečnou, slavnostní událostí. Mnoho lidí mimo velkých měst často po celý život neopustilo rodnou ves nebo nenavštívilo nic, než nejbližší regionální středisko. K naplňování tohoto hesla se ovšem musel rozhlas dlouho a těžce probojovávat. Prostředky byly získávány těžko, posluchačů bylo málo a provozovatel se dostával do začarovaného kruhu: Aby získal peníze, musel draze prodávat koncese, ale drahé koncese si nemohla koupit většina zájemců. Také přijímací zařízení nebylo levné ... Obrat k lepšímu nastal, když si dosah a možnosti rozhlasového vysílání uvědomil stát. Jeho vstup do společnosti "Radiojournal s.r.o." a technické zajištění vysílání z jeho strany, umožnilo snižovat poplatky a příjem vysílání se stával dostupným nižším příjmovým skupinám. Tak se postupně dařilo zpřístupnit kulturní zážitky stále většímu množství posluchačů.
Fotografie z archivu Českého rozhlasu Praha - Výzva! Umíte určit výrobce nebo typ přijímače na fotografii? Dejte vědět na kontakt této stránky( raml@seznam.cz )
... A vraťme se k rozhlasu a jeho začátkům...
Problémem bylo, zejména v prvních měsících, co vysílat. Pomalu se stabilizoval okruh spolupracovníků, který si vytknul za úkol, kromě běžných hlavních zpráv z novin a zpráv burzovních, posílat do éteru kvalitní kulturní pořad. Byla to především vážná hudba a recitace. Tuto tendenci kvality si vedení rozhlasu tehdejší doby vytklo jako jeden z hlavních cílů.
" ... Zatím co německé stanice si vypomáhají gramofonem a častují posluchače foxtroty a shimmy, vyloučil Radiojournal gramofon vůbec a snaží se poskytnouti svým předplatitelům požitky skutečně umělecké se zřeteĺem ke všem vrstvám posluchačstva ..."
Tuto linii snahy zvyšovat obecnou kulturní úroveň československých posluchačů si rozhlas podržel poměrně dlouho. Vysílání zpočátku doplňoval verši především národních a slovanských básníků, později se objevují večery dramatické (Vrbský, Čechov, Svoboda, Shakespeare) a vzdělávací přednášky ( O Ant.Dvořákovi, O významu knihy, O cestě do Italie, O museu staré Prahy). V únoru 1925 byl vysílán první přenos z Národního divadla! " V době, kdy byla zapojena nová strašnická vysílací stanice, bylo hned provedeno spojení s Národním divadlem a začalo mimořádné show - rozhlas poprve otevírá Národní divadlo posluchačům... 12.února 1925 Smetanovy Dvě vdovy, 13.února Dvořákova Rusalka, 16.února Beethovenův Fidelio ... následovala řada dalších desíti představení - avšak slavnostní představení Libuše 11.května 1925 se už nevysílalo - představenstvo Národního divadla se rozhlasovou produkcí cítilo natolik ohroženo, že další přenosy i spolupráci herců ND s rozhlasem striktně zakázalo. Další jednání charakteru ekonomického pak znamenala opětné vysílání. Smlouva zněla na čtyři představení v měsíci mimo premiér, za každé zaplatit ND 1000.- Kč. A tak do osvětové práce vstupuje logicky i byznys a všem je jasno, že další smlouvy budou stále více o pěnězích. Pokud v roce 1925 bylo představení ND za 1000.- , v roce 1926 už to bylo 5000.- a v roce 1927 dokonce 15000.- Podobně si účtovala Česká filharmonie v roce 1926 za koncert Kč 800.-, v roce 1927 Kč 9000.- a v roce 1929 Kč 15000.- Mezitím se však zvyšovaly počty posluchačů - předplatitelů, takže společnost na to asi měla.
V dalších letech vysílal rozhlas desítky činoher, oper a operet z divadel v Praze, Brně, Bratislavě, Plzni a další desítky koncertů z těchto měst. Přesto se už tehdy projevila nespokojenost regionálních stanic, zejména brněnské s direktivním přebíráním vysílání z Prahy ( t.zv. soudobé vysílání stanic). Tato direktivnost ani nebyla špatným úmyslem, jako ekonomickým důsledkem smluv. Pokud Praha nasmlouvala desítky představení a koncertů Národního divadla a České filharmonie, musela je také ve vysílání uplatnit. Výše uvedené finanční náklady se musely hradit právě simultánním vysíláním. To však omezovalo vlastní produkci regionálních stanic, které se proti tomu ostře ohrazovaly. Na Moravě s osobitým lidovým živlem nebyly rozpory mezi kulturními laiky a vzdělanci tak vyhraněné jako v Praze. Tomu chtěla brněská stanice přizpůsobovat svůj program a hodnoty moravské kultury předávat naopak zpět do centra.
Od roku 1929 se mění i pohled vedení rozhlasu na gramofonovou desku. Vzhledem k tomu, že z původních několika hodin vysílání denně se stalo takřka celodenní, uvolnil se prostor i lehčí múze. Zejména v dopoledních hodinách se vysílala lehká hudba ( s výrazným oznámením, že se nejedná o aktivitu kulturní, ale o vysílání na přání prodejců radiopřijímačů). Také v pozdních večerních hodinách, po 22. hod. se vysílala hudba z desek. Byl založen archiv gramofonových desek a rozhlas se výrazně podílel na jejich produkci. Mnohé gramodesky byly vytvořeny pro zachování zvuku z mimořádných a slavnostních událostí. Byly zachovány hlasy mnoha významných osobností a herců. Asi 250 snímků tvořily písně lidové, valašské pohádky vyprávěl Matěj Kopecký, byly nahrány snímky symfonické i komorní. Později, jak známo, spolupracoval rozhlas i s jinými producenty gramodesek, n.př. s firmou Ultraphon.
Došlo k rozšíření vysílání pro německé občany na 30 minut denně a navázáno připojení do pražského Německého divadla, odkud se vysílala od 14.12.1928 jeho celovečerní představení. (Cosi fan tutte, Salome, Bludný Holanďan a Lazebník bagdadský).
